Jak zemřít

Stojí vedle silnice, je celkem tlustý a vysoký. Celé dny se kouká na auta a motorky a autobusy společně se svými přáteli. Stojí ve shluku, ve skupince, docela neorganizovaně. Jsou si vesměs podobní. Ale ostatní jsou většinou — no, hubenější.
Pozoruje ty lidičky. Pozoruje ty řidiče. A okolo projíždějící auta. Nikdo nikdy nezastavil. Až pak. Zastavilo u něj veliké auto, snad stará avia. Tak přeci jen někdo. Vystoupili tři muži s nějakými nástroji, ostrými, velkými, jakoby mu jimi chtěli ublížit. Blížili se.
Nemohl se pohnout. Jen na ně hleděl.
Muži došli až k němu. Do bezprostřední blízkosti. Do jeho osobní, komfortní zóny. Skláněli se k jeho nohám. Pořádně na ně neviděl, pořádně neviděl, co dělají. Dělali něco nezvyklého, docela nepříjemného. Nejdřív to šimralo, to ano, ale potom začal pociťovat bolest. Sklonil se. Řezali ho do nohou – právě nad kotníky. Bolelo to tak, až přestal cítit a skácel se k zemi.
Byl mrtvý. Jeho skon sledovali všichni okolo. Plakali. Stáli tak nějak kolem něj, ne v kruhu, ani ne v půlkruhu, prostě tak nějak, mrazilo je z toho, byli jako přikovaní k zemi a jen zírali dolů a tiše mručeli. Muži jeho tělo rozsekali na menší části a naložili ho celého po kouscích na korbu. Za chvíli už na autě leželo více a více mrtvol poskládaných pěkně srovnaně a pěkně úhledně na sobě. A potom odjeli.
Jeli dlouho. Jeli hodně dlouho. Potom těla prodali. Každý kousek jinam. Nevím, o které části vyprávět dřív. Ale jelo se zase dál, na moři, rozřezaná těla se kývala v podpalubí, jiná se vydala na svou pouť po souši a některá letěla přes celý svět.
A pak jiní lidé ty části těl zase lepili k sobě. A tloukli je. A bili. A dělali jim škaredé věci. Ale on už nic nevnímal. Nechal se sebou zacházet jakkoli. A teď kdo ví, kde mu je konec? Tady někde možná. Podívejte se po něm prosím. Je pohřešován a celosvětově hledán. Podívejte se po něm prosím pořádně. I u sebe v obýváku.
On byl totiž dub. Tlustý a vysoký.