Srpen

„Otče, zabil jsem přítele a teď vám lžu.“
***
Bylo dusno. Vzduch se tetelil i uprostřed noci. Mžitky mu běhaly před očima. On stál na balkóně, bosý, se sklenicí vína v ruce a pozoroval netopýry prohánějící se ve vnitrobloku. 20. srpna, dvacet tři hodin a osmnáct minut.
Jen naprostý blázen a pošetilec by usínal s oknem otevřeným dokořán, zvláště bydlí-li ve třetím patře. Vyhlédl na ulici. Už bylo pozdě, naznal, už bylo opravdu velmi pozdě. Venku se trousily opilé hloučky, smály se, přes silnici přecházely ledabyle. Semafor pro chodce byl vypnutý. Žádný nepříjemný zvuk slyšet nebyl.
Okno proto nezavíral, zalehl pod povlečení vysvlečené z pokrývky a převaloval se. Zpotilo ho léto.
Snažil se spát. Do pokoje mu vletěl netopýr a nemohl najít cestu ven. Létal stále dokola. Eda ho sledoval. Oslovoval ho Manfréde a nespouštěl z něj oči. Točila se mu hlava, až docela usnul. Ráno již netopýr v místnosti nebyl.
Oblékl si šusťákovou soupravu z dovozu, starou již několik desítek let. Tenisky, kterým se odlupuje podrážka. Do kapsy vložil empétrojku, do uší sluchátka. Vyšel z domu, zamknul za sebou, rozeběhl se po chodníku do parku.
Ještě nebylo takové vedro. 24°C. V noci pršelo, vzduch byl deštěm pořád nasáklý. Bylo vlastně docela příjemně. Dobře se dýchalo.
Přeběhl park, vydal se šedivým sídlištěm. Doběhl k dalšímu parku. Zašel k šedivému paneláku, zazvonil na jeden ze zvonků; ozvalo se: „Ano? Kdo je?“
Odpověděl: „Eda Březina.“
Vyjel výtahem až do osmého patra, na chodbě už čekal Adam a prohlížel si jeho vzezření od hlavy až k patě, gesty ho zval do bytu.
„Neptej se,“ řekl Eda, když si vyzouval boty, „prostě jsem nenápadný.“
„Jasně,“ odpověděl jen tak mimochodem.
Adam měl manželku. Manželku-sestřičku v dětské nemocnici na lůžkovém oddělení neurologie. Vzali se před sedmi lety. Adam ji miloval, ona milovala Adama. Přijala jeho příjmení, jejich děti se jmenovaly Kročilovy. Anna Kročilová, šest let, první třída; Alfred Kročil, pět let, mateřská škola. Oba toho času na táboře.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Eda. Seděl v kuchyni u stolu a Adam vařil kafe, stál k Edovi zády. Konvice hučela. Adam pokrčil rameny. „V pohodě?“
 „Asi jo,“ odpověděl. Posadil se naproti Edovi.
Adam Kročil a Eduard Březina. Na základní škole nerozlučná dvojka. Přátelé na život a na smrt. Pokrevní bratři jako Vinnetou a Old Shatterhand už od jedenácti let. S přibývajícím věkem se však zvětšují intervaly mezi jejich setkáními. Týden, měsíc, rok, desetiletí.
„Takže co?“ zeptal se Eda.
„Nevím.“
Mlčeli a dívali se z okna. Teplota se už šplhala přes třicítku. Z protějšího paneláku vycházela rodinka s dvěma dětmi, co nesly nafukovací kosatku a nafukovacího žraloka. Mladší chlapec měl na nohách plavecké ploutve. Maminka nesla ručníky a tatínek odemykal auto.
„Já to asi nedám,“ řekl Eda po chvíli.
„Mhm.“ Adam pokýval hlavou. Dopil kávu, lógr vyhodil do koše a šálek dal do dřezu. Potom kávu dopil i Eda, šálek podal Adamovi a ten úkony zopakoval. Mlčeli. Každý se díval na jinou světovou stranu.
„Převleču se a půjdeme,“ řekl Adam.
„Kam?“
„Třeba ke sběrnýmu dvoru.“
„Dobře.“
Po ulici šli dva třicátníci. Jeden v modré šusťákové soupravě, druhý v maskáčových kalhotách a oranžovém tričku, na nohách měl špinavé kanady a na zádech batoh. Byli zticha. Oba vypadali nepatřičně, oba vypadali strašidelně. Skoro jakoby se vydali na výlet. Ani jeden nezapadal do srpna.
Nejeli autobusem. Nejeli šalinou. Kráčeli po krajnici silnice, vedle které nebyl chodník. Šli za sebou. Vedl Adam, metr za ním ho následoval i Eda. Ještě než došli až k vjezdu do sběrného dvora, kde bylo zaparkovaných několik aut, zabočili u jeho zdi a šli podél ní až dozadu, kde rostla zástěna ze stromů a keřů, nebylo na to místo vidět z žádné ze stran.
Adam sundal batoh ze zad a vytáhl z něj nůž.
„Je ostrý,“ řekl, „neboj, brousil jsem ho včera večer.“
„To je fajn.“
„Takže. Já nevím, co myslíš?“ zeptal se Adam.
„Já taky nevím.“
„Tak já si stoupnu tady ke zdi,“ stoupl si zády k ní, „a ty mi ho bodneš do srdce?“
„Myslíš, že do srdce?“
„Jo, studoval jsem to.“
„A ne do zad? To tak bývá v těch kriminálkách.“
„Prostě mi ten nůž vraž do srdce.“
„Já asi fakt nemůžu, Adame. Já tě kurva nemůžu jen tak zabít.“
„Vždyť jsme se o tom bavili!“ Adam podával nůž Edovi, vnucoval mu ho do rukou, on couval a odmítal si ho vzít. O to víc Adam naléhal. Je třeba alespoň otisky prstů jako důkaz! Tak se ho dotkni, Edo, sakra, stačí ho vzít do ruky…
Eda vzal nůž do ruky, rychle ho ale vrátil Adamovi a zatímco se rozhlížel, jestli přece jen někdo někde nejde, Adam si nůž vrazil do srdce, tak jak říkal, a Eda nemohl cokoli udělat. Nůž nechal na místě, vzal ale batoh a opatrně, potichu se vydal na zastávku šaliny. Plakal.
***
Další dusná noc. Stál na balkóně, bosý, se sklenicí vína v ruce a pozoroval netopýry prohánějící se ve vnitrobloku. Na vedlejším balkóně byl starší soused se starší manželkou, ti pili už druhou láhev vína a udělovali Edovi rady do života.
„Uvidíš, bolest přebolí.“
„Za chvíli zapomeneš a najdeš si jinou.“
„Měl by sis co nejrychleji najít nějakou novou ženu, Eduarde!“
„Neměl by ses utápět v slzách, to ničemu nepomůže.“
„Děkuji vám za rady, předrazí sousedé, ale toto si dokážu vyřešit sám,“ odpověděl s úsměvem. „A nyní mne omluvte, jdu spát.“
11. srpna, dvacet dva hodin a padesát osm minut.
V pokoji zavřel okno. Zalehl pod povlečení vysvlečené z pokrývky a převaloval se. Pravá strana postele zůstala nedotčená. Sledoval Měsíc. Jeho světlo se míchalo se světlem pouličních lamp. Bylo šero, nikoli tma. Nemohl usnout. Lehl si na břicho, obličej zabořil co nejhlouběji do polštáře a snažil se nedýchat. A potom spal.
Ráno si oblékl rifle, košili, sako a v polobotkách šel do práce. Pracoval v bance a všichni jeho kolegové se dívali útrpně, když ho viděli, pozorovali ho soucitně a vysvobozovali ho ode všech klientů, kteří vypadali jen trochu nevrle či se na Edu dokonce utrhli, že něco dělá špatně.
V poledne šel s kolegy na oběd do pizzerie přes ulici, objednal si salámovou pizzu, velkou kofolu, ostatní ho pozvali ještě na kávu a sladký dezert. Trvali na tom, že zaplatí celý jeho oběd. Střídali se. Každý den jeho jídlo hradil někdo jiný, Eda se bránil, nicméně neubránil.
Vraceli se potom do práce, ptali se ho, jak se cítí, jestli nechce odejít dneska výjimečně dřív domů, že šéfovi nic neřeknou. Určitě potřebuje svůj klid, být sám, nestresovat se zákazníky, bude rozhodně lepší, kdyby si šel lehnout. Nepotřebuje jíst? Pít? Má všechno? Zvládne si vyprat? Vyžehlit?
„Jsem v pohodě.“
Z práce odešel v pět hodin a dvanáct minut, jel k Adamovi, dlouho se neviděli. Před týdnem přišel na pohřeb Eduardovy manželky Běty, předtím o sobě neslyšeli pět dlouhých let. A jací bývali kdysi přátelé!
Bydlel v malém bytě. Jeden pokoj byl dětský a jeden byl dospělý. Návštěvy zavedli vždy do kuchyně, kde jim byla nabídnuta káva, čaj, voda, něco sladkého, něco slaného, oběd, večeře. Měli málo, ale nikdy ne tak málo, aby se s ostatními nepodělili.
Posadili se naproti sobě.
„Viděl jsi včera ten novej film?“ zeptal se Eda.
„Ne, jakej?“
„To je jedno, já taky ne. Chtěl jsem vědět, jakej byl. A co děti?“
„Dobrý. Jsou teď týden u babičky na Vysočině.“
„Aha. A kde je Alena?“
„Alena má noční. Ale zítra jedeme na tři dny na kola.“
„Kam?“
„Do Lednice a tam na jih.“
„Tam je to pěkný, tam jsme měli s Bětou svatební cestu.“
„To si vzpomínám! Ty sis zlomil nohu a já pro vás tenkrát musel jet.“ Zasmál se Adam.
„Jo, po dvou dnech na cestě.“ Usmál se Eda.
„Co ty? Jak to zvládáš?“
„Dobrý.“
Na chvíli se odmlčeli. Každý se díval na jinou světovou stranu. Bylo to zvláštní setkání. Nevěděli, co říkat, nevěděli, co dělat, nevěděli, jestli se ještě znají. Neměli stejné povolání, na které by mohli zavést řeč. Adam byl automechanik, zatímco Eda autům nerozuměl.
„Vzpomínáš si, jak jsme jednou na školním výletě Anetě nasypali jehličí do holinek?“ nadhodil Adam. „Potom si je vyzula, vysypala, a protože nešlo dostat ven to jehličí všechno, zbytek cesty šla bosá.“
„Jo, a potom jsme se někde koupali u rybníka, ale jí se nechtělo, tak do těch holinek nabrala bláto, které v igeliťácích dovezla domů.“ Smál se Eda.
„Kdy to bylo? Ve čtvrté, páté třídě?“
„Řekl bych tak třetí třída. Ale dost mi to splývá.“
„Ta Aneta vůbec dělala divné věci.“
„Jo, na jednom výletě zase vlezla v krátkým rukávu a kraťasech do kopřiv.“
„To si pamatuju! Ale už nevím, proč to udělala.“
„Vyprovokoval ji Radim, myslím.“
„Nojo, Radim byl vždycky vůl.“
„Jo, ale teď si sedí kdesi v ředitelně,“ poznamenal Eda.
„Má beztak velkou vilu, tři auta, uklízečku, kuchařku…“
„A to málem ani neprošel do šesté třídy!“
„Je to nespravedlivý, co?“ posteskl si Adam.
„Značně.“
„Nějakej los. Dočista náhodnej.“
„I tak by se to dalo říct.“
„Ale třeba není šťastnej…“ uklidňoval se Adam.
„Zato jeho rodina jo, protože má prachy.“
„A podívej se na nás, jak jsme dopadli!“ povzdechl si Adam. „Ty seš v třiatřiceti vdovec a já jsem rád, že děcka maj svačinu.“
„Nějak nemám chuť fungovat,“ přiznal Eda.
„Jak to myslíš?“
„Nebaví mě život.“
„Jak tě může život nebavit?“ dotazoval se stále Adam.
„Nevidím rozdíl mezi svobodným životem a životem na metru krychlovým. Já jsem Bětu vážně miloval! A ona mě tu nechá.“
„Já bych udělal cokoli, kdyby se měla moje rodina líp. Klidně bych za ně život položil.“
„Ale jdi, už dávno nejsme ve středověku, abys bojoval u svatého hrobu.“
„Ale byl bych válečný hrdina a třeba bychom pak měli víc peněz.“
„Tenkrát asi ještě životní pojistky nebyly.“ Zasmál se Eda.
„Ale teď jsou.“ Odmlčel se. „Zabiješ mě, prosím?“
***
Krajský soud na Rooseveltově ulici. Přísný soudce, státní zástupce, plačící Alena, mrtvý Adam, odhodlaný advokát, lhostejný Eduard. Řízení začalo. Státní zástupce přednášel, z čeho je Eduard obviněn. On to poslouchal na půl ucha. Jen matně zaznamenával, co se říká. Jen matně zaznamenal, co říká soudce.
„Budete vypovídat?“
Postavil se a pověděl: „Zabil jsem Adama Kročila.“
Postavila se i Alena, napůl šílená, napůl rudá od ustavičného pláče a rozčilení. Tvářila se jako kapr a stejně tak otevírala pusu naprázdno a nevycházelo z ní nic jiného než vzlyky. Žena sedící za ní ji stáhla zase dolů.
Když Edu odváděli, vzmohla se Alena na pár slov: „To byla nehoda, že jo?“ Dívali se na sebe a Eda kroutil hlavou.
„Copak jsem omylem do tvýho manžela bodl nůž někde za sběrným dvorem?“ zašeptal.
„To byla nehoda, že jo?“ opakovala. „Nešťastná náhoda.“
***
„Otče, jste tam ještě?“
„Ano, synu.“
„Teď už mi rozumíte?“