Misantropové

Ludvík čekal na malou Johanku před školou. Jak se začaly děti hrnout ven za rodiči, Ludvík se s Johankou objal, chytil ji za ruku a šli spolu domů.
„Ukaž, vezmu ti aktovku.“
Johanka si sundala aktovku s Ferdou Mravencem ze zad a on ji vzal do druhé ruky. Johanka se usmívala, dívala se na svoje červené tenisky a kopala do kamínků na chodníku.
„Jak to, že jsi dneska čekal před školou?“ zeptala se ho.
„Řekl jsem si, že když jdeš dneska ke mně, tak tě vyzvednu se vším všudy, ne v parku jako vždycky. Nechceš zmrzlinu?“
Johanka zavrtěla hlavou.
Pod vysokým neopraveným panelákem Ludvík pustil dívčinu ruku a hledal klíče. Johanka se na něho dívala, usmívala se, vítr jí zvedal šaty a ona je přidržovala dole.
„Prosím, račte.“ Ludvík otevřel dveře, podržel je a uklonil se. Johanka vešla s hlavou vztyčenou jako princezna. Zmáčkla tlačítko na výtahu. Jak přijel, nastoupili do něj a vyjeli do pátého patra, kde Ludvík bydlel v bytě 2+1, v jednom pokoji měl obývák s televizí a knihovnou a v druhém ložnici s balkonem, odkud byl výhled na Johančinu školu i školku, kam ještě minulý rok chodila, a také na kostel uprostřed sídliště vedle supermarketu.
„Upekl jsem nám dort! Máš ráda jahody?“
Johanka přikývla.
Ludvík u kuchyňské linky krájel dort a Johanka pod stolem kývala nohama, až jí spadly přezůvky. Ruce měla položené na klíně a proplétala prsty. Z rádia zpíval Karel Gott Včelku Máju, kterou si Johanka pískala s ním.
„Ták, už se to nese,“ řekl, když si sedal naproti ní a položil před Johanku talíř s jejím kouskem.
Poděkovala a začala jíst.
Přes stůl na sebe dělali obličeje. Jednou si dala sousto do pusy Johanka a zašklebila se, podruhé Ludvík a vykulil oči. Smáli se.
„Povídej něco,“ řekla Johanka s plnou pusou jahody.
„A co mám povídat?“
„Nevím.“ Pokrčila rameny.
Dort dojedli potichu a v klidu, za poslechu největších hitů dvacátého století.
„A co budeme dělat teď?“ zeptala se Johanka. Ludvík mezitím umýval nádobí, Johanka ho pozorovala ze svého místa u stolu. Už si nepískala.
„Co bys chtěla dělat?“
„Zahrajme si nějakou hru!“ vykřikla a začala tleskat.
„Ale já tu žádné hry nemám, Johanko.“
„Zahrajeme si skákacího panáka. Křídy máš?“
Neměl. Šli pro ně do obchodu. Na chodník před vchodem potom Johanka namalovala spoustu barevných čtverců a uprostřed panákovy hlavy červený nos. Kousek dál si hrály sídlištní děti s fotbalovým míčem, občas se na Johanku a Ludvíka podívaly, ale ti dva jim nevěnovali sebemenší pozornost. Střídali se ve skákání, pletly se jim nohy a tomu všemu se smáli. Slunce bylo vysoko na obloze a příjemně hřálo.
„Pojďme už dovnitř,“ řekla Johanka. Už jen seděla na zemi a křídami čmárala na chodník. Ludvík stál opodál ve stínu s rukama založenýma na hrudi a mžoural chvíli do slunce a chvíli na Johanku.
Pokýval hlavou.
„Nemáš hlad? Žízeň? Nechceš vodu?“ ptal se jí v předsíni.
„Ne. Jsem unavená.“ Johanka zamířila rovnou do ložnice, kde si lehla. „Budeš mi číst pohádku?“
„Ale já tu nemám žádné dětské knížky, Johanko.“ Ludvík si sedl na kraj postele vedle ní.
„To nevadí, tak mi něco povídej.“
Byla jednou jedna macecha a ta neměla ráda lidi, ale ze všeho nejvíc nenáviděla svoji nevlastní dceru Sněhurku. Ona neměla ráda ani Sněhurčina otce, kterému denně servírovala zmrzlinu s jedem…
„A jaká to byla zmrzlina?“
Čokoládová. A ten jed byl tmavý, tak tam nebyl vidět. Jenže jak ho král každý den jedl, dělalo se mu špatně a vypadávaly mu vlasy, už měl celou kůži šedou a jedno ráno se už neprobudil. Maceše to nebylo vůbec líto, ale Sněhurka u jeho mrtvoly dlouho seděla a plakala.
„A ty máš rád lidi?“
„Já mám rád lidi. Já jsem takovej filantrop, víš?“
„A co to je?“
„To je lidumil, člověk, který má rád lidi a který pro lidi hodně dělá, aby byli šťastní. Víš, kdo byl velký filantrop? Ježíš prý miloval každého člověka na Zemi, dokonce i lidi, kteří ho zradili a popravili.“
„Aha, tak to já jsem taky filantrop.“
Maceše ale vůbec nestačilo, že už na hradě nemá krále. Macecha chtěla sprovodit ze světa i Sněhurku. A tak, ještě před královým pohřbem, si zavolala myslivce a řekla mu, aby šel se Sněhurkou do lesa, tam ji zabil a donesl jí její mrtvé srdce. Myslivcovi se to moc nelíbilo, minulý týden už zabil vlka, aby vysvobodil Karkulku s babičkou, ale co mu zbývalo…
„A lidi, co nemají rádi lidi, ti taky existují?“
„Samozřejmě, těm se zase říká misantropové. To jsou lidé, kteří cítí odpor a nenávist ke všem lidem.“
„I k mámě?“
„Dokonce i k mámě.“
„A jsou nebezpeční?“
„To nevím.“
„Já se jich asi bojím.“
„Nemusíš se bát, já tě ochráním.“ Ludvík si lehl vedle ní a objal ji kolem ramen.
A tak myslivec vzal Sněhurku do lesa, ale nemohl ji zabít. Vidíš? Myslivec byl taky filantrop. Řekl jí, ať uteče co nejdál, a místo jejího srdce donesl srdce srnky. Macecha žádný rozdíl nepoznala a srdce si nechala vystavit ve své ložnici a každý večer, když šla spát, se na něj dívala. Ve své ložnici měla také kouzelné zrcadlo, které odpovědělo na každou její otázku…
Jenže to už Johanka skoro spala a Ludvík jí vyhrnul šaty a stáhl kalhotky.
***
Ludvík vedl Johanku zpátky ke škole. Byla ubrečená, oči i obličej měla celé rudé, sípavě dýchala. Vlasy jí lezly do očí a ona pořád pohazovala hlavou, aby je odhodila pryč. Jednou rukou se držela Ludvíka a tou druhou si stahovala lem šatů dolů.
„Mami!“ zavolala skoro zoufale, když uviděla mámu, jak nervózně postává před školou s paní učitelkou a ředitelem. Přecházela z místa na místo, držela se za čelo, už chtěla volat policii.
Johanka se za ní hned rozeběhla, Ludvík za ní nesl aktovku a na celou scénu se usmíval, jako by byl otec, co sleduje spokojenou rodinku. Paní učitelka s ředitelem odešli do školy, když viděli, že už je všechno v pořádku.
 Máma Johanku objala, tiskla ji k sobě a hladila po vlasech.
„Kdes byla, prosimtě?“ zeptala se jí.
„U strejdy.“ Plakala dál.
„Kolikrát jsem ti říkala, že s cizími lidmi nemáš nikam chodit?“ To už Johanku pustila a napřímila se. Johanka stála se svěšenými rameny vedle ní, pořád si držela šaty a rukávem si otírala slzy.
„Ale strejda není cizí…“ řekla. „Ráno mě vždycky zdraví a jednou mi pomohl s taškou na záda, když byla moc těžká. Já strejdu znám.“
„Byl jsem u hřiště a Johanka vypadala ztraceně, šli jsme hledat maminku,“ vysvětlil Ludvík a usmál se dolů. „Na, tady máš aktovku.“
„Dík,“ vzlykla.
„Tak už neplač,“ řekl Ludvík a pohladil ji po vlasech.
„Proč pláčeš, Johanko? Ten pán ti něco udělal? Stalo se něco?“ ptala se jí máma.
Johanka zavrtěla hlavou.
„Tak co je?“ Máma se znovu obrátila na Johanku.
„Mami, já se hrozně bojím misantropů, já se hrozně bojím, že mi někdo vyřízne srdce a bude si s ním před spaním povídat.“