Déšť

Fronta se posunuje dál na jih, stále větší horko, nezaprší a nezaprší, děs a běs. Zásoby munice jsou s každým výstřelem tenčí – a strana druhá kupodivu také chudne a tím se dostáváme k nevysvětlitelnému fyzikálnímu jevu uprostřed bojové linie, familiérně nazývanému „Kde nic není, ani smrt nebere,“ čímž se dostáváme ještě dál a to k paradoxu dějin, poněvadž právě tam je nejvíce mrtvol.
Vojákům těžknou ruce a zahazují proto své zbraně do křoví, která jsou sušší, než jejich sucho v krku. Vojáci, kteří tlačí děla, mají smůlu, protože děla se odhodit nedají. Všechny už bolí páteř a tak posílají své helmy dělostřelcům, kteří je odpalují k protivníkům se salvou smíchu, suchého smíchu, při pohledu na druhou stranu, jak jsou zaskočeni a jak nemají adekvátní obranu proti helmovému dešti. A přitom nezaprší a nezaprší.
Protivníci se vyzouvají a zapáchající boty posílají svým dělostřelcům, stejně tak znaveným, kteří je katapultují k nepřátelům se salvou smíchu, suchého smíchu, při pohledu na druhou stranu, jak jsou zaskočeni a jak umírají smradem.
Do tvrdé země nejdou pohřbít.
Protože nezaprší a nezaprší.