Náhradní domov

„Kdo se dozví o další přednášce Antonína Přibyla, ať ji okamžitě nahlásí městskému úřadu, pod který místo konání spadá.“ Pan reportér Zakončil mluvil se zapálením v hlase, stál před Národním muzeem v Praze a vedle něj promítali fotku zmíněného pána. Tondy. Měl protáhlou hlavu. Obličej mu pokrývalo pár vrásek, už mu táhlo k pětapadesáti. Hnědé vlasy, ze kterých občas prostupovaly ty stříbrné, měl rozcuchané na všechny strany a neoholené vousy na bradě jakbysmet. Uprostřed obličeje měl velký nos jako bambuli skoro jako ten Františka Kováříka. A nad ním byly dvě hnědé, upřímné oči, které by přece nikoho nemohly podvést.
            Tonda vypnul televizi a svezl se níž do křesla. Snažil se uvěřit, že je podvodník. Ale neuvěřil. Uvěřili tomu ostatní? Prsty propletl do těch rozcuchaných vlasů a zavřel oči.
***
Na plátně v čele místnosti plné lidí byl promítán velký nápis. Všem říkal: Jak si zapamatovat své sny?. Před tou prezentací poskakoval Tonda a všem líčil, jak na to, co pro to udělat, a že tyto metody také nejsou ty nejspolehlivější, že je dobré si napsat někam aspoň osnovu, aby se mozku lépe vzpomínalo. Tato přednáška probíhala už čtyři roky – objezdil s ní skoro celou republiku a na každou reprízu se dostavilo na sto lidí. Mezitím stíhal psát a vydávat zajímavé knihy se zajímavým příběhem a nikdo se ani nestačil divit, kde takové nápady bere. Tajemství je ale krásné jen do chvíle, než ho někdo prozradí.
            „Další možností je hypnóza,“ řekl. „Sami ji ale nezkoušejte, jen vám chci ukázat, že to funguje. Nyní, jak všichni sedíte v publiku, budete zhypnotizováni a zaručuji vám, že až vás zase vzbudím, budete vědět, co se vám dneska v noci zdálo.“
Mezi lidmi nastalo vzrušené šeptání. Každý své dojmy musel sdělit sousedovi a jeden s druhým musel prodiskutovat, co si myslí o fenoménu hypnózy. Tonda je nepřerušoval, nechal je se vypovídat, protože věděl, že je to zřejmě poprvé, co se jim něco takového stane. Jistě z toho musí mít strach nebo naopak mohou být tak natěšení, že se nedokážou ani pořádně soustředit. Jakmile ale všichni utichli, předstoupil přímo doprostřed pódia, kde celá přednáška probíhala. Z kapsy vytáhl duhovou kuličku připevněnou na provázku a začal s ní kývat ze strany na stranu.
„Uklidněte se. Zhluboka dýchejte. Uvolněně. Nemyslete na nic než na tuto kuličku. Sledujte ji očima, ale hlavu nechte pořád směřovat dopředu.“ Tonda mluvil tak melancholickým a jemným hlasem, že nebylo pochyb, že by se to nemělo podařit. Vždyť měl cvik, kolikrát to už dělal? „Kulička se hýbe ze strany na stranu. Ták, přesně tak, přesně jako vaše oči.“ Po nějaké době dal všem hromadný povel k tomu, aby se zvedli. Procházel kolem židlí, aby zkontroloval, že poslechli všichni, tedy že už nikdo není vzhůru. A nebyl. Na jeho povel si zase sedli a on je tak nechal. „Nyní se vám znovu zdají sny, které se vám zdály v noci. Až vás probudím, budete si je pamatovat.“ To byla poslední věta, kterou jim řekl. Potom si z tašky vzal károvanou golfovou čepici, načež si ji nasadil kšiltem dozadu. Rázem tu nebyl, byl jen malou muškou, která létala tam a sem po aule, až nakonec zamířil k první oběti. Byl to pán, kterému bylo k šedesátce. Vletěl mu do ucha, potloukal se tam různými myšlenkami, až dorazil do čelního laloku v mozku, byl v ráji. Sedl si tam a díval se na zrakovou kůru v týlním laloku jako na plátno v kině. Pánovi se zdálo o tom, jak tři malí kluci jezdili na kole po krajině, předháněli vlak a doopravdy ho předehnali, protože vlak zastavil. Byli tam vojáci. Kluci se schovali za keřem a sledovali je.
Když už viděl dost, prostě vyletěl ven a prošel si takto ještě dalších třiadvacet lidí různého věku a různých pohlaví. Některé sny byly všední, jiné vzpomínkové, pak tam bylo pár nočních mur, ale narazil na jeden sen, který by se dal zařadit mezi ty fantastické. Byli tam malincí človíčkové, kteří utíkali před plošticemi, které jim chtěly ublížit. Na nich jeli jiní človíčkové, kteří po ublížení prahli zřejmě ještě víc. Ti utíkající potom naběhli na konec duhy a běželi a běželi, až byli na vrcholu a sklouzli se zase dolů a objevili se v místě, kde oni byli velcí a u jejich kotníků pobíhali ještě menší tvorečkové. Snad skoro jako Gulliverovy cesty.
Sotva si svými malými mušími nožičkami otočil čepici zase tak, jak by měla být, zhmotnil se před všemi těmi lidmi jako dospělý člověk, zase to byl on. Kdyby si všiml, že právě někdo vešel do dveří, možná by neudělal to, co udělal. Sedl si ke stolu, vytáhl blok a začal si zapisovat datum, přibližné stáří ženy, které se zdál ten sen. Když potom zapisoval samotnou osnovu snu, broukal si to nahlas.
„Nevím, jak to děláte, ale všechny jen využíváte pro ty vaše knihy,“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil. Stál za ním mladý pán, který byl evidentně vzhůru. „Možná by se to mohli všichni dozvědět.“
„Dozvědět co?“
„Nedělejte blbýho, pane Přibyl. Oba moc dobře víme, o čem je tu řeč. Myslím, že máte dost rozumu, abyste pochopil toto, když jste byl schopný vymyslet něco takového.“ Mávl rukou po celém sále. „Může za to ta vaše čapka?“ V tu chvíli strhl čepici Tondovi z hlavy, ale ten po ní zase chňapl zpátky. „Musím říct, zajímavý způsob. Jak jste na to přišel? Ne, ne, nic neříkejte. Vám se to určitě zdálo!“ Zasmál se tomu, co řekl. „Ale byla by škoda, kdyby už nebyla žádná kniha o,“ naklonil se nad stůl, „lidech, které honí ploštice, co říkáte? Takže se domluvíme?“
„Nemám se s vámi na čem domlouvat.“
„Ale, ale. To chcete, aby to všichni věděli? Oba víme, že pro vás peníze nejsou problém… Přednášky, knihy, filmy, autorská čtení…“
„Autorská čtení jsou zdarma.“
„No vidíte, jak jste velkorysý. To byste mohl být i ke mně. Tak co? Milion a půl?“
„Žádné peníze ode mě neuvidíte.“
„Dobře, tak milion, víc neslevím. Berte nebo nechte být.“
„Říkám, že žádné peníze ode mě neuvidíte.“ Tondovi se začala hlava zaplavovat hněvem. Ruku měl zatnutou v pěst, chtěl na něj skočit, měl chuť ho povalit k zemi, zmlátit ho, aby toho zatraceně nechal.
„Tak se asi budete muset rozloučit s všeobecným úspěchem,“ řekl vyděrač tak klidným, sladkým a mírumilovným hlasem, až by si člověk byl myslel, že mu nabízí lízátko. Přitom pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, takže ve výsledku neexistovala ani možnost, že by mu pan Přibyl peníze nedal. Ale ve skutečnosti se tak opravdu nestalo.
„Možná. Ale já nejsem úplatný, pane…“
„Pane Novotný.“ Usmál se.
„Pane Novotný.“ Tonda schoval propisku do kapsy košile a blok zavřel a odsunul ho na kraj stolu.
„Rozmyslel jste si to pořádně?“
„Ano.“
„V tom případě není co řešit.“ Pan Novotný odešel na své místo v publiku. „Prosím, pokračujte,“ řekl škodolibě a se šklebem na tváři se díval na přednášejícího hypnotizéra. Ten si povzdechl a s odhodláním užít si zbytek svého posledního výkladu o snech, se znovu energicky postavil doprostřed před lidi a začal k nim mluvit:
„Všechno, co se vám zdálo, si nyní pamatujete a budete pamatovat, jakmile vás probudím. Tak se stane, až napočítám do desíti a tlesknu.“ Pomalu počítal od jedničky, přitom se pořád díval na pana Novotného, který ho svým klidným počínáním vytáčel a přiváděl do rozpaků. Společně s desítkou Tonda tlesknul a celý sál rázem ožil.
***
Televize už v pokoji nemluví. Místo toho se z reproduktorů ozývá rádio, které varuje před podvodníkem: „Známý spisovatel a scénárista Antonín Přibyl, také oneirolog, podváděl své posluchače právě na svých přednáškách, kdy je zhypnotizoval a odešel pryč. Není také vyloučeno, že během jejich spánku je okradl. Potom se vrátil a znovu je probudil, až se mu to hodilo. Přednášky tedy nebyly dlouhé ani dvě hodiny, jak bylo napsané v programu, ale jen pár minut, měly naprosto nevypovídající hodnotu, ale posluchači za ně platili sto třicet pět korun. Informace víme od pana Novotného, který se účastnil Přibylovy přednášky v Litovli. Shodou okolností nebyl v místnosti, kdy Přibyl všechny hromadně hypnotizoval. Příští týden má vyjít nová kniha Antonína Přibyla s názvem Létám z vrby na vrbu, která má být o tom, že když se chce, všechno jde – i ryby dokážou vzlétnout vysoko do oblak. Takto to před měsícem řekl v rozhovoru pro Českou televizi. I přesto, že ohlasy již před vydáním byly obrovské, počítá se s tím, že tato Přibylova kniha získá nejmenší úspěch z jeho šesti dosud vydaných děl.“
Tonda se zvedl a začal chodit po pokoji tam a sem. Poslouchal, jak v rádiu začala hrát písnička od Karla Kryla. Z okna viděl, že už teď místo velkého billboardu o nové jarní kolekci oblečení vyvěšují upozornění, že za čtyři roky přednášek lid okradl o téměř tři miliony korun a to se nic nezmínilo o dalších utržených penězích. Když procházel kolem stolu, vzal blok, rozevřel ho a pročítal si poznámky. Co napíše teď? Má to vůbec smysl? Hele, toto je zrovna pěkné.
„Tondo, oběd!“
Položil blok na televizi, měl ještě tu velkou, a šel do kuchyně. Posadil se mlčky ke stolu a se svou ženou se pustil do bramborového guláše.
„Já ti věřím, neboj,“ řekla chlácholivě jeho manželka.
„Ale ty jsi jedna. Jich jsou davy.“ A dav je tupý a nejde z něj vystoupit, pomyslel si.
***
Do kapsy si hodil klíče a pak pomalu scházel ze schodů bytovky. Venku bylo krásně – Slunce zářilo tak moc, že se modrá obloha stávala zlatavou. Ještě bylo trochu chladno. Po ulici se vydal do nejbližší samoobsluhy, ta byla za dvěma ulicemi na rohu. Snad odjakživa tam prodávala taková starší paní s fialovými vlasy, která se ho každé ráno, když šel pro rohlíky, ptala na jeho knihy. Byla velkou fanynkou, vídal ji na každém autorském čtení a přednášce, které byly v Praze. Vykořisťovatel! O kolik peněz asi obral nebohou stařenku! A kolik jí zase vydělal na rohlících?
„Dobrý den.“ Zvoneček zacinkal a on vešel. U pokladny prodavačka klábosila s paní Neumannovou, která bydlela hned vedle Tondy. Jakmile tam ale přišel on, jejich hovor se ztišil na sotva slyšitelnou rozpravu.
Nikdo ho nepozdravil nazpátek.
Prošel obchůdkem rovnou k pečivu. Do pytlíku nabral deset rohlíků. Ještě má vzít paštiku, tu fazolovou. Občas ji mají, občas zase ne. A taky šunku, už došla šunka. Všechno vzal, šel zaplatit. Sousedka Neumannová mu uhnula – jako obvykle si nic nekupovala, jen se doma nudila, tak už takto po ránu šla pomlouvat okolí.
„Teda pane Přibyle, to jsem si o vás nemyslela,“ spustila.
„Vážně jste mě zklamal,“ přidala se i prodavačka, „chtěla jsem si koupit tu Vrbu, ale s takovou nic nebude.“
„Vždyť vy jste horší než ti politici!“ lamentovala Neumannová se zalomenýma rukama.
„Kolik to bude?“ řekl Tonda klidně, když vyložil věci z košíku na pult. Už sahal do kapsy pro peněženku. Nad stovku to nebude. Jednu vytáhl.
„Neodbíhejte od tématu, pane Přibyl!“ zakabonila se na něj Neumannová.
„Že se nestydíte.“ Prodavačka vrtěla hlavou. Asi nebyla naštvaná, asi byla opravdu jen zklamaná. Ale kdo ví. Ve starých bábách aby se čert vyznal.
„Rohlíky jsou za 1,50, ta šunka je myslím 31,40, ukažte, jo, 31,40. Paštika za 27 rovných. Tak to by mělo být třiasedmdesát korun, pokud se nepletu. A tak víte co, ještě si tady vezmu tu čokoládu,“ natáhl se okolo Neumannové, „ať to máme blíž k té stovce a zbytek si nechte.“ Všechno naskládal do igelitky, kterou měl z domu, a stovku nechal ležet na tom malém tácku, kam se dávají mince.
„Že vám není hanba!“ vykřikla ještě sousedka, než stačil otevřít dveře. Poprvé se na obě otočil a chladně jim odpověděl:
„Tak hlavně že víte, co je na tom pravdy a jak jsem všechny podváděl.“ Zacinkal zvoneček a byl ten tam. Kolik je tu lidí, jako jsou ony? Kolik lidí ho zastaví na ulici, aby vyjádřili svůj odpor k němu? Dav. Ovce. Zavrtěl hlavou. Vždyť k čemu ty myšlenky jsou…
Možná bych měl někam odjet, přemýšlel. Někam hodně daleko, někam do zahraničí. Tam budu mít klid a můžu si psát a získávat inspiraci, jak budu chtít. U takových indiánů by jim nic nepřišlo divné. Asi i někde na Sibiři nebo v Africe nebo v Jižní Americe. A bude tam klid od těchto kvočen!
To už odemykal dveře od domu. Petra, jeho manželka, je už vzhůru, už se svítilo v kuchyni. Šel po schodech nahoru, mířil do třetího patra. Byl bez výrazu, všechno ho to mrzelo. Neměl náladu na nic. Pomalu to na něj začalo doléhat.
„Dobré ráno,“ pozdravil manželku s úsměvem. Nákup položil na kuchyňskou linku a napustil si sklenici vody. Vypil ji na jednou. Petra zatím vybalovala rohlíky a dávala je na stůl. Z lednice vytáhla ještě sýr a tvarůžky a položila je i se zbytkem nákupu vedle pečiva.
„Co bys řekla na to, kdybychom se přestěhovali?“ zeptal se jen tak mimochodem, když krájel rohlík vejpůl. Zaznělo to jako otázka, jaké asi dneska bude počasí.
„A kam?“
„Daleko.“
„Hodně?“
„Co nejvíc.“ Snídali a mlčeli. Když Tonda krájel další rohlík, pokračoval. „Nemusí to být napořád, víš. Jen třeba na rok odjet, pak se zase vrátit. Teď si o mě šuškají i holubi na střeše, o co hůř i mravenci v naší kredenci.“
„Já myslím.“ Než stačila říct, co si myslí, zazvonil zvonek. Tonda se zvedl a šel se podívat, kdo to je. Novináři. Chtějí vědět, co se stalo, jaký na to má názor, bude snad vracet ukradené peníze, je zažalovaný, nebo to policie neřeší? Neodpověděl ani na jednu otázku. Zabouchl jim před nosem. Určitě toho bude plný e-mail. Ani se na něj nemá chuť dívat.
„Kdo to byl?“ zeptala se Petra, když znovu usedl.
„Soused. Ptal se, jestli nemáme vrtačku do panelu. Řekl jsem, že nemáme, vždyť je to pravda.“ Lhal. Ale tak co. Už byl zloděj. A stresovat se u jídla něčím takovým… ne, ne – to nemá smysl.
„Co to stěhování?“ zeptal se po chvíli.
„A co by sis představoval?“
„Nevím přesně.“
„Já nejsem proti. Bude tu teď terno.“
„Jo…“
***
O osm dní později stáli před letištěm. Každý měl dva velké kufry a čekali na nějakou dopravu, která by je dostala do Kampaly. U budovy letiště vlály vlajky na vysokých stožárech. Mezinárodní letiště Entebbe. No Vídeň to není, to rozhodně ne.
„Čekala jsem, že tu bude větší teplo,“ řekla Petra, spravujíc si sluneční brýle.
„Nestěžuj si, mohli jsme skončit i v Grónsku.“ Tonda se zasmál. Ale když se nesmála ona, i on přestal. Táhli svá zavazadla a šli někam, kde by se mohli poptat.
„Co tady budeme dělat?“ zeptala se.
„Zajedeme do nějaké vesnice a tam budeme. Máš ty látky?“
„Mám.“
„Báječné. Tak jim ještě i pomůžeme.“
Petra je švadlena. Jen stroj si s sebou vzít nemohla, bude muset šít ručně. Ale co. Času bude, že nebude ani vědět, jak s ním naložit.
Tonda se cítil trochu nesvůj. Všude černoši, jeden černoch na druhém, jen oni dva běloši. On proti černochům nic nemá, to ne, to ani v nejmenším. Jen se bál, jak oni budou reagovat na ně. Možná špatně, možná je přijmou úplně normálně. Musí tu vydržet deset měsíců a jedenáct dní. Plánovaný odlet je 16. dubna příštího roku. Zapomenou na něj doma?
Do Kampaly ani nejeli. Na náklaďáku plném lidí se dostali do malé vesnice. Získali tam bydlení. Prozatímní. Slíbili, že si později najdou něco svého. Žili teď v místnosti domu starého páru. Abbo a Gwandoya. Měli tři děti – Namono šla studovat do Ameriky, získala tam stipendium na mezinárodních vztazích, Musoke má nyní rodinu v Kampale a Taban prý minulý rok zemřel. Oba manželé Tondu a Petra rádi přivítali, aspoň tam prý nemusí být pořád sami a bude zábava.
„No to si děláš srandu, Antoníne!“ vykřikla Petra, když už si vybalovali věci. Tonda zrovna vytahoval z kufru tři balíky papírů. Položil je na stůl a jeden balík otevřel. Z příručního zavazadla vzal také objemné pouzdro a dal ho vedle papírů.
„Místo toho jsme mohli vzít užitečnější věci!“ křičela dál.
„Všechno v pořádku?“ přiběhla hned Abbo.
„Všechno v pořádku,“ přitakala s úsměvem Petra a Abbo zase odešla pryč.
„Notebook jsi mi zakázala a já prostě potřebuju psát. Nebo aspoň zapisovat, chápeš?“ šeptal.
„Moc ne,“ šeptala nazpátek.
První noc, co tam byli, seděli i s Abbo a Gwandoyem před domem. Na zemi měli rozprostřenou plsťovou deku a každý měl přes sebe ještě pončo. Dvanáct stupňů v noci, to není zrovna moc. Dívali se na nebe. Tolik hvězd! Kam se asi v Česku poděly? Uganďané už šli spát, ale Tonda s Petrou si pořád užívali čerstvého vzduchu.
Další týden Petra obcházela obyvatele vesničky, aby se s nimi seznámila. Některým dětem vzala rovnou míry. Těm, které měly to nejroztrhanější oblečení. Nadcházející měsíc všechno šila. Lidé si ji oblíbili a ona si oblíbila je. Když došla látka a než přišla další pěkná z Česka, tak pomáhala lidem obdělávat jejich pole.
I Tonda začal chodit ven, i když mu to chvíli trvalo. Jednou se u oběda zmínil, že je spisovatel. Ptali se jich, co vlastně dělají. Gwandoya řekl, že tu je jeden jedenáctiletý chlapec, který rád vymýšlí příběhy. Rozhodl se, že ho najde a popovídá si s ním.
„Kizza, Kizza – to mi něco říká,“ řekla Petra, když se o tom jednou večer bavili.
„Vážně? Znáš ho?“ Tonda byl nadšený.
„Myslím, že je to Mangenin syn, pro jeho sestřičku jsem šila ponožky, když byla nemocná. Mají pole kousek za vesnicí, směrem k letišti.“
„Tak já se k nim zítra stavím.“
Nazítří tam šel. Zrovna bylo poledne a všichni polehávali pod vachrlatými přístřešky. Chlapců tam bylo hodně, všeho věku. Kdo z nich by mohl být Kizza? Přišel k jednomu, kolem kterého sedělo pár mladších dětí. Poslouchaly, co jim vyprávěl.
„Ahoj,“ pozdravil Tonda a sedl si do kroužku za nimi. Byl to Kizza. Povídal pohádku o antilopě, která se ztratila mamince. Došla až k Viktoriinu jezeru a uviděla svůj odraz ve vodě. Myslela si, že je to její maminka a tak za ní skočila, ale nikdo tam nebyl. Pohádku nemohl dokončit, protože se zase začalo pracovat.
„Počkej.“ Tonda chytil Kizzu za rameno. „Já taky vymýšlím příběhy. Jsem spisovatel.“
„Já neumím moc psát,“ odpověděl Kizza, „snažím se je nezapomenout.“
„Ty neumíš psát? Nechceš to naučit?“
„Myslím, že máma nebude souhlasit…“
„Kizzo! Pojď už!“ Z pole ho volali. Usmál se na Tondu a odběhl pryč.
Tak oni neumí psát. Každé dítě by mělo umět číst a psát… V ten okamžik se Tonda rozhodl, že je to naučí. Učil je každý den po práci, během dne se snažil i s Petrou pomáhat, jak to jen šlo, v celé vesnici. S látkami občas přišlo i nějaké pořádné jídlo, které všichni společně snědli. Našli si spoustu přátel.
Ale potom nadešel duben. Loučení bylo těžší, než se mohlo zdát. Ugandu si zamilovali, její lidi, tuto vesnici, která jim poskytla azyl. Slíbili, že zase přijedou. Někdy. Kdo ví, kdy to bude, ale určitě se to stane. Také nabídli, aby někdy přijeli oni, že to někomu mohou zaplatit. Kizza se naučil psát, celý jeden balík papírů mu tam Tonda nechal. Chtěl po něm, aby mu posílal to, co napíše. Ale jen tehdy, když zbudou peníze, na tom trval. A Kizza mu to slíbil. Slíbil i to, že bude učit děti, až tu Tonda nebude.
Když už stáli na letišti a naposledy se loučili i s Abbo a Gwandoyem, Petra plakala. A oběma ukáplo pár slz i v letadle. Když letadlo stoupalo, neplakali, protože by se báli. Plakali, protože opouštěli místo, které je v jejich srdcích zakořeněné víc než bory na skalinách.
***
„Po roce v ústraní se Antonín Přibyl vrátil do České republiky a přivezl s sebou celý román, který vyšel minulý týden. Můžete nám osvětlit, o čem vlastně je?“ zeptal se reportér.
„Je to takové přiznání. Začíná okamžikem, kdy v televizi hlásili, že jsem podvodník. Pokračuje se mnou do Ugandy, popisuje tamní život, popisuje tamní lidi. Hlavně mluví o Kizzovi. A o škole. Během příběhu jsou tam i retrospektivní kapitoly, které pojednávají o tom, co se dělo doopravdy, tenkrát na přednáškách a vůbec, jak se můj život změnil. Co je ale nejdůležitější, je tam jedna krátká povídka od Kizzy, v originále i ode mě přeložená. Doufám, že jednou napíše něco velkolepého a fenomenálního.“
„Vaše knihy se nyní zase začínají prodávat, tato kniha měla dokonce největší úspěch z vašich všech románů. Kniha minulého roku Létám z vrby na vrbu se stává bestsellerem také. Jste rád?“
„Jistě, že jsem rád! Je to, jako byste se ptal, jestli je zedník rád, že se mu povedlo postavit krásný dům. Rozhodl jsem se, že výtěžek z knihy Náhradní domov pošlu do vesnice, kde nás přivítali, když nás tady zavrhli. Doufám, že jim to pomůže v živobytí, děti dostanou vzdělání a jednoho dne se tu zastaví a třeba u nás někoho přivítáme, aby tu studoval.“
„Pamatujete si, kvůli čemu to vlastně bylo? To, jak jste byl nařčen podvodníkem?“
„Nepamatuju. Nejde si to pamatovat, protože nikdy nikde nebylo řečeno, že jsem udělal to a to, takže jsem podvodník. Ne. Vždy se řeklo jen to, že tím podvodníkem jsem. On asi ani ten pan Novotný nic moc nevěděl, zkrátka jen mlžil. A lidi jsou jako ryby. Hodí se jim návnada a oni po ní chňapnou.“

„Pro Českou televizi, Petr Zakončil.“