Jádro pudla

Když jsem byl malý, rodiče koupili psa. Byl to šedý pudl, vysoký asi třicet centimetrů, přesně s tou podivnou srstí, která se dá stříhat jako keře v zámeckým parku, s dlouhýma ušima, se kterýma jsem si vždycky hrál na vrtulník. Jmenoval se Anetka, protože Anetka byla jedna holčička, do které jsem byl ve školce fatálně zamilovaný, a už jsme plánovali svatbu. Pudl Anetka byl kluk.
            Už odmalička jsem měl velké ambice, aby se z Anetky stal bojovný pes. Rodiče mé nadšení pro tyto zápasy nesdílely a nejednou přemýšleli i o tom, jestli se mnou nejít kvůli, podle nich pasivní agresivitě k psychologovi. Pamatuji si, jak jednou vešli ke mně do pokoje a dívali se zděšeně a ustaraně zároveň. Já jsem se na ně smál s dírou v zubech, až jsem mámu rozbrečel.
            Anetce jsem tenkrát oblékl své červené tričko a házel mu kousky svačiny, kterou jsem záměrně ve škole nedojedl. Nejvíc šel po samotném salámu, tak jsem jeho části přivazoval na plyšové psy a Anetka se s nimi pral, až jednomu utrhl ucho.
            Po tomto incidentu jsem Anetku měsíc neviděl a rodiče to odůvodnili jeho výletem do lázní k babičce Emilce. Abych se doma nenudil, přihlásili mě do náboženské nauky, abych našel mír a aby se ze mě v budoucnu nestal třeba krvelačný vrah, a také do karate.
            Náboženství mi vydrželo měsíc a karate dvě hodiny.           
        Během tohoto osamělého měsíce jsem se skamarádil s Radimem, jedním klukem, kterého jsem vídal v družině. Paradoxně mě tento vzorňák údajně zkazil. Jednou jsem tvrdil naší družinářce, že máma ani táta pro mě nemůžou přijít, tak mám jít domů sám. Družinářka mi nejdřív nechtěla věřit, ale když jsem řekl, že půjdu s druhákem Radimem a že bydlíme na stejné ulici, nakonec mě pustila. Radim šel ještě do knihovny, aby půjčil sestře knížku do školy. Byl jsem v knihovně vůbec poprvé a tolik knih jsem nikdy neviděl. Nakonec jsem si také jednu vypůjčil domů.
            Mezitím rodiče zavolali policajty, když mě v družině nenašli, a ti povolali tři hlídky, aby mě našli, ale stejně nenašli, protože mezitím jsem už seděl doma a četl si půjčenou knihu.
            Když se Anetka vrátil, i nadále jsem ho cvičil k zápasům, ale jenom pozdě v noci, kdy jsem měl spát a rodiče už taky dávno spali. Najednou jsem byl hodný a táta se ptal, kde je to jádro pudla.
            Tento měsíc mi ovlivnil celý můj život. Za prvé, stal jsem se velkým čtenářem a po celou základní školu jsem chtěl být knihovníkem. Za druhé, když jsem se později doslechl od Goetheho znovu o jádru pudla, rozhodl jsem se stát doktorem.
            Ne z důvodu, že bych snad byl filantrop nebo se vyžíval v lidském těle, ale proto, abych se naučil pitvat, a až Anetka jednoho dne umře, mohl jsem to jádro pudla vidět na vlastní oči.
            Anetka umřel jedno léto, když se v lese otrávil nějakou jedovatou houbou. Poté, co jsme celá rodina dotruchlili, jsem se nabídl, že Anetku pohřbím u babičky na zahradě. Vzal jsem Anetku do igelitky, jel jsem k babičce a domů jsem se vrátil zase s plnou igelitkou a Anetku jsem prozatím uložil do sklepa.
            O víkendu šli rodiče na oslavu padesátin svého kamaráda z vysoké. Hned jak odešli, přenesl jsem Anetku do koupelny a mrtvé tělo položil do vany. Když jsem ho tam tak viděl bezvládně ležet, znovu jsem se rozbrečel nad svým nejlepším kamarádem, nebyl jsem schopný pohybu ani slova, jen jsem tam seděl s prsty ve vlasech a snažil jsem se vzpamatovat. Trvalo to celou hodinu, v koupelně to neuvěřitelně páchlo mrtvolou. Připravil jsem si nůž a brousek.
            Stál jsem nad Anetkou s ostřím v ruce a viděl jsem to malé štěně, když jsme si ho dovezli domů, dali do malého pelechu a připnuli mu malý obojek a já si s ním hrál. Když jsem mu poprvé řízl do břicha, vzpomněl jsem si, jak jsem s ním chodíval na dlouhé procházky a povídal si s ním o všem možném. Zavřel jsem oči a čáru řezu jsem vedl jen po paměti. Pak jsem se podíval a bylo mi na zvracení, sedl jsem si na zem a opřel jsem se o vanu, rozptýlil jsem po koupelně máminu voňavku.
            Každé další říznutí by bylo jen touhou vrátit ho zpět – zoufalstvím a doufáním. Chyběl mi víc, než knoflíková dírka chybí knoflíku. Stýskalo se mi. Chtěl jsem ho tady a teď. Jakkoli.
            K ničemu dalšímu jsem se nezmohl. Už asi nikdy nezjistím, jestli je jádro pudla v mozku, v srdci, nebo v žaludku. Nebo úplně jinde? Rodiče se domů vrátili po druhé hodině ráno, byl z nich cítit alkohol, pili až příliš. Smáli se, byli hluční.
            „Co to tu smrdí?“ zeptala se máma.
            „To netuším,“ odpověděl jí táta bujaře.
            Ležel jsem v koupelně schoulený v klubíčku a třásl jsem se. Bolely mě oči, už několik hodin jsem se upřeně díval na hřeben, který ráno vypadl z poličky a nikdo ho nevrátil zpátky. Nepřemýšlel jsem o ničem jiném, než o hřebenu. V ruce jsem stále svíral špinavý nůž, krev na něm už byla zaschlá.
            Potom se otevřely dveře a já viděl mámu, v těch dlouhých šatech, a tátu za ní, v tom obleku a v bílé košili, zírali úplně stejně, jako když jsem tenkrát cvičil Anetku a on držel v puse modré ucho.
            „Já nechci být doktor,“ zašeptal jsem chraplavým hlasem.
            Znovu jsem mámu rozbrečel.
            Nevěděli, co se mnou mají dělat. Ani já jsem si nevěděl rady, nevěděl jsem, co bude dál, bál jsem se Anetky, že vstane z mrtvých a s tím rozpáraným břichem ke mně přijde a řekne mi, že jsem ten největší hajzl na světě, že on by mě normálně pohřbil a nesnažil se mi ublížit ještě po smrti.
            Máma se mnou zůstala vzhůru až do rána, četla mi jako malému z dětských knížek a já se pořád kýval dopředu a dozadu, vlasy jsem měl rozcuchané, oči červené a napuchlé, pod nimi černé kruhy, lekl bych se sám sebe.
            Táta odvezl Anetku a nikdo mi nikdy neřekl kam. Na dušičky dávám Anetce svíčku před panelák, kde jsem vyrůstal, ačkoli tam už nebydlím ani já a ani mí rodiče. Po této šílené události jsme se přestěhovali do jiného města, kde máma pracuje jako ekonomka a táta jako právník a kde jsem já začal chodit na střední školu a život jde, nezastavil se ani na okamžik.
Stalo se to před dvěma lety, byl jsem ještě dítě, co nevědělo, co dělá, co chtělo, aby jeho kamarád ožil, co možná doufalo, že v tom jeho jádru najde kámen mudrců a ten ho oživí. Že si zase budou hrát, budou povídat, budou spolu chodit na procházky, budou se smát.
Proč ti to všechno říkám, papoušku?